Článek

Jak vnučka bourá TABU v rodině

Pokud jste i vyrůstaly v 70. a 80. letech minulého století, určitě velmi dobře víte, jak moc se od té doby posunula komunikace a vztahy mezi mámou a dcerou. Řešit něco intimního? O tom dokázala tehdy otevřeně mluvit jen málokterá máma a dcera. Já jsem se vždycky na takový rozhovor několik dní ladila, ale stejně jsem byla červená až za ušima. A odpověď? Jak často mi máma řekla, že mi nemá co říct a že si na to přijdu sama časem. Nebo její oblíbená věta: „Se mnou se o tom také babička nebavila, a přesto mám tři děti…“

Současné děti

Naše generace se tedy učí až dnes, v dospělosti, o těchto věcech otevřeně komunikovat. Až ex post vědomě procházíme iniciačními přechodovými rituály významných životních období, poznáváme samy sebe, učíme se pracovat se svými emocemi, léčíme si svá vnitřní zranění a opečováváme své ženské tělo i duši.

A právě na základě těchto svých negativních, nebo spíše neexistujících pozitivních zkušeností, si slibujeme, že své děti povedeme a provedeme životem úplně jinak. Že budeme otevřeně a upřímně odpovídat na jejich zvídavé otázky. Že se budeme chovat přirozeně, nebudeme se bát nahoty, budeme mluvit s dětmi (v tom správném čase a příhodných situacích) o lidském těle a jeho fyzických proměnách, o menstruaci, sexu, vztazích, rituálech, prostě o všem, co je nedílnou součástí našeho života…

Život sám nám přihrává takových příležitostí spoustu, zejména co se týče naší ženské cyklické proměnlivosti. Děti jsou totiž velmi dobrým indikátorem nálady své mámy, se kterou tráví většinou víc času než s tátou. Vnímají už v raném věku nálady a stavy své mámy a jsou schopny pochopit, že se maminka během měsíce mění – někdy je plná energie a humoru, tančí, zpívá, má pro děti spoustu trpělivosti a všem by snesla modré z nebe a vaří jim oblíbené dobroty, ale z toho je protivná a všechno ji vadí, potřebuje být sama a nechce nikoho ani vidět. Tyto situace samy o sobě jsou skvělým pomocníkem, jak si povídat s dětmi o tom, co máma prožívá, a otevírají prostor pro příjemnou a přirozenou konverzaci s dětmi, a ještě hlouběji nás tak s nimi propojují.

Toto je ovšem něco, co jsme se svými maminkami zažívat úplně nemohly. Naše maminky i babičky totiž jely na plný plyn, fungovaly nepřetržitě téměř jako muži a dokázaly si poradit jak s vařením, šitím a pletením, tak se sestavením skříně, naštípáním dříví nebo klidně s výměnou klínového řemene v autě. Systém tehdejší společnosti tento způsob fungování ženy podporoval a ženy si připadaly užitečné a plnohodnotné, ale většinou popíraly samy sebe a své fyzické i psychické potřeby. Vlastně se odpojily samy od sebe a svých potřeb. Je skvělé, že časy se mění a naše děti už mají možnost nás zažívat ve skutečné ženské síle a proměnlivosti.

No a ta komunikace mezi generacemi? Já sama mám na svou mámu často mnoho zvídavých a užitečných otázek i nyní, ve zralém věku. Zajímalo by mě toho tolik, ale přesto si dál jako za doby svého dospívání říkám, že počkám na lepší příležitost, že teď se to moc nehodí… Nakonec se o tom většinou dřív pobavím se svou dcerou, než se zeptám babičky. I když je mi 43 let, mám rodinu, porodila jsme dvě úžasné děti, menstruaci mám od necelých dvanácti, a přesto pořád mám zábrany o těchto věcech s mámou komunikovat. Připomíná vám to něco?

Jsem profesí učitelka, lektorka, koučka a průvodkyně žen, běžně a přirozeně s lehkostí hovořím s ženami různého věku o citlivých tématech, vystupuji otevřeně ve třídách plných žáků, a přesto se ostýchám a vždycky dlouze přemýšlím nad tím, jak zformulovat citlivě otázku pro svou mámu…

Naštěstí tam, kde ještě ve mně vládne stud, zaskakuje pohotově má čtrnáctiletá dcera, která takové zábrany vůbec nemá, ani vůči mně, ani vůči babičce. S babičkou mluví naprosto uvolněně. Otevřeně se ptá na to, co ji zajímá, a na situace reaguje spontánně s respektem ke svým vlastním potřebám. Klidně odmítne k babičce jít na návštěvu a normálně jí řekne, že dostala menstruaci a nechce se jí nikam chodit a chce být sama.

Nebojí se ani s ní jít do konfrontace, když s ní nesouhlasí, nebojí se říct svůj názor a je schopna si ho obhájit. A já jen koukám a tiše jí závidím – a zároveň si klepu na rameno, že jsem ji dokázala vést způsobem, že v sobě nemusí dusit zvídavé otázky a s klidem dokáže vyjádřit své pocity, názory a potřeby. 

Někdy vidím, jak moje dcera babičku svou až provokativní upřímností vytáčí a nutí ji reagovat na nezvyklé otázky a témata pro ni neobvyklá nebo doposud tabu. Ale taky jí na druhou stranu stejně otevřeně a s láskou připomíná, že má víc odpočívat a myslet na sebe, a ne tolik skákat okolo dědy, svých dětí a vnoučat. A že si ve svém věku rozhodně zaslouží myslet víc na sebe, užívat si, odpočívat, mít se víc ráda a věnovat se koníčkům, které ji baví a přinášejí jí radost a relax.

„Babi, žijeme teď a já nechci stále dokola poslouchat, co fungovalo dřív, teď je to jiné, zaměř se na přítomnost tady a teď, je tolik skvělých věcí a možností!“ Touto hláškou dokáže babičku dokonale odzbrojit.

Když se „holky“ spolu dívají na televizi, je zajímavé poslouchat jejich konverzaci. Mají úplně jiný úhel pohledu na události ve světě: vnučka popisuje, ale nehodnotí a je přístupná a otevřená ke změnám, zatímco konzervativní babi se snaží moralizovat, hodnotí a dává rady a ponaučení. Ovšem vnučka to s klidem „usedí“ a babi, která by ji ráda připravila do života po svém, trochu trpí, nicméně je to velmi dobrá lekce i pro ni, protože ji vnučka stále nutí měnit úhel pohledu na události.

A já si uvědomuju, že možná je to na nás. Že to byla prostě taková doba a naše mámy dělaly to nejlepší, co uměly, a že jsme to dnes my, kdo to může změnit, nejen směrem ke svým dcerám, ale právě i směrem ke svým mámám. Takže jsem se do toho taky pustila:

Zasvěcení babičky do ženských rituálů začínalo tím, že jsem ji pozvala na můj předporodní rituál, než jsem porodila syna. Moje máma mi dokonce vytvořila bylinný polštářek a věnec z lučního kvítí, což mě moc potěšilo a dojalo. Půl roku poté ji vnučka pozvala na rituál menarche, který jsem pro ni zorganizovala. Vlastně to bylo úžasné, protože jsem to zároveň s dcerou prožívala intenzivně i já, měla jsem příležitost do prožít si něco, co mi moc chybělo.

Musím říct, že mě velmi těší, když takhle společně a láskyplně přimějeme babičku, aby překročila svou komfortní zónu. Vidím totiž, jak to obohacuje ji samotnou a jak ji to vlastně i baví, i když to jen málokdy přizná. Imponuje mi její odvaha a blaží to mou duši a pomáhá to zároveň ke změně naší rodové ženské linie…

A stejně tak jsem ráda a vděčná, že vidím ten rozdíl mezi tím, jak jsem vyrůstala já a jak to má nyní má dcera. Je skvělé pozorovat a vnímat její odlišné chování, její otevřenost, upřímnost a lehkost v kladení zvídavých a osobních otázek, i v tom, jak dokáže být prostě a jednoduše a (vy)trvale sama sebou. Má dcera je tak průkopníkem a mostem, kdy upevňuje a otevírá vztah i můj a mé mámy, její babičky a já jsem za to vděčná. Věřím, že generace našich dcer mění po generace zažité negativní vzorce chování v našich ženských rodových liniích a věřím, že budou tento vzor otevřené, upřímné komunikace předávat sebejistě a bez rozpaků dál svým dětem.

Sdílejte článek:

Share on facebook
Facebook
Share on linkedin
LinkedIn

Sdílejte článek:

Share on facebook
Share on linkedin

Odběr novinek

Sociální sítě

Nejčtenější články

Blog

Další články

Formulář

Přihlaste se k odběru novinek

Odběr novinek

Sociální sítě

Nejčtenější články